Vstupní brána do tábora, zvaná Věž "A"

Koncentrační tábor Sachsenhausen byl nacistický koncentrační tábor, který se nacházel v severním Německu asi 25 km od centra Berlína.

Předválečná historie[editovat | editovat zdroj]

S výstavbou započali vězni během léta 1936. Tábor se nacházel v severním Německu asi 25 km od centra Berlína, poblíž města Oranienburg (dnes je součástí). Dle slov velitele SS Heinricha Himmlera se mělo jednat o naprosto moderní, jedinečný tábor, který mělo být možné v případě potřeby neustále rozšiřovat. Hlavní tábor měl formu velikého trojúhelníku, jejž bylo možné kontrolovat z jednoho bodu, centrálně umístěné vstupní věže "A", což mělo symbolizovat absolutní moc SS. Původně se počítalo s kapacitou cirka 10 000 vězňů, již těsně před válkou bylo ale jasné, že určená kapacita nestačí a proto se přistoupilo k výstavbě dalších domů, čímž byla ale striktně geometrická forma tábora narušena. Vězňové pocházeli zprvu z řad odpůrců režimu (komunisté, sociální demokraté, křesťanští sociálové apod.), běžných zločinců a od roku 1937 i jiných nacistickému režimu nepohodlných skupin (tzv. asociálové, homosexuálové apod.). Po Křišťálové noci v listopadu 1938 bylo v Sachsenhausenu uvězněno okolo 6 000 Židů, z nichž bylo velké množství nicméně propuštěno, a to pod podmínkou opuštění Německa. Vzhledem k blízkosti k hlavnímu městu Říše a ojedinělé koncepci tábora zaujal Sachsenhausen ve struktuře německých koncentračních táborů klíčovou pozici. Roku 1938 sem proto byla z Berlína přeložena Inspekce koncentračních táborů, tzn. správní centrála veškerých koncentračních táborů v Německu, později i na okupovaných územích. Nedílnou součástí tábora byl i tábor SS, jehož mužstvo zde bylo podrobováno výcviku, po němž byli příslušníci SS přidělováni k výkonu služby do ostatních koncentračních a vyhlazovacích táborů.

Vězni v roce 1938

2. světová válka[editovat | editovat zdroj]

S vypuknutím 2. světové války počet vězňů v táboře prudce narůstal a s tím i jejich národnostní složení, díky čemuž se Němci dostali do výrazné menšiny, až ke konci války tvořili 10% vězněných. V prosinci 1939 se početní stav v táboře pohyboval okolo 12 000, v dubnu 1943 okolo 23 000 a v únoru 1945 dokonce okolo 70 000, včetně osazenstva přidružených táborů. Mezi lety 1939-1942 panovaly v táboře katastrofální podmínky. Příděly jídla byly naprosto nedostatečné, péče většiny lékařů SS byla v podstatě omezena na asistování při mučení a popravách a na rozhodování o životě a smrti nemocných vězňů, pokud je za nemocné vůbec považovali, a vězni samotní byli každodenně vystaveni neomezené zlovůli ze strany SS. Hlavním "úkolem" vězňů byla zničující práce pro podniky SS, stavební a později i zbrojní průmysl. Velice obávaným pracovištěm byla tzv. Klinkerwerk, největší továrna na cihly a další stavební materiál v Evropě, postavená vězni za velmi primitivních podmínek v těsné blízkosti tábora. Stavební materiál měl být původně použit pro výstavbu Hitlerova hlavního města Říše - Germánii, v průběhu války však stavební práce v Berlíně ztrácely na síle a po roce 1942 začala Klinkerwerk sloužit potřebám zbrojního průmyslu. Vězni v Sachsenhausenu byli také často používáni jako předměty četných pokusů pro potřeby medicíny, Wehrmachtu a průmyslu. Životu nebezpečné bylo tzv. Schuhprüfkommando, jež mělo jediný úkol - testovat boty pro Wehrmacht. V táboře byla proto vybudována v půlkruhu speciální trasa s různorodým povrchem (kámen, asfalt, písek apod.), která je dodnes zachována a na které museli vězni denně uběhnout v různé obuvi s pískem na zádech na 40 kilometrů.

Vězni během nástupu v únoru 1941

Po roce 1942 došlo v táboře k určitému zlepšení poměrů. Válka se pro Nacistické Německo nevyvíjela příznivě a zbrojní průmysl potřeboval stále více nuceně nasazených, jež by byli schopni efektivně pracovat. O něco se tudíž zlepšila strava i lékařská péče (v Krankenrevieru byli nasazeni dokonce lékaři z řad vězňů) a příslušníci SS omezili své agresivní výpady, končící často smrtí. Od podzimu 1942 nebyli v táboře takřka žádní Židé. Ti byli odtransportováni na smrt do Osvětimi a v Sachsenhausenu zůstalo jen Fälscherkommando (padělatelské komando), jež padělalo pro Říši dolar a zejména libru, kterou se podařilo Němcům dostat v Británii dokonce do oběhu (velmi povedené falešné libry tvořily na konci války zhruba 40% z celkové měny v oběhu) a Uhrmacherkommando, jež pro SS opravovalo hodinky po zavražděných Židech.

Nápis na mříži vstupní brány

Sachsenhausen nespadal do kategorie vyhlazovacích táborů typu Osvětim apod. I přesto se zde ale uskutečnila řada hromadných vražd. Původně se střílelo v pro tento účel speciálně vyhloubeném příkopu. Aby se tento proces zefektivnil a aby příslušníci SS nepřišli do přímého kontaktu s obětí a zabránili případné panice, bylo vystavěno roku 1941 v tzv. průmyslovém dvoře (Industriehof) zvláštní zařízení (Genickschussanlage), ve kterém předstíral za lékaře převlečený příslušník SS vyšetření vězně, který se poté postavil k měřičské lati, u které byl zezadu střelen dírou z druhé místnosti do zátylku. K největší vraždě v táboře došlo na podzim roku 1941, kdy bylo tímto způsobem usmrceno během několika týdnů přibližně 10 000 sovětských zajatců. Roku 1942 byl pak v těsné blízkosti postaven vylepšený typ, nazvaný cynicky "Station Z", tentokrát i s pecemi a zvukově odizolovanými stěnami. Uvnitř nové budovy se od roku 1943 nacházela i menší plynová komora, sloužící k testování tzv. Cyklonu A, který byl na rozdíl od Cyklonu B tekutý a byl v místnosti na oběti rozprašován. Přesný počet obětí plynové komory zůstává zatím neznámý, v porovnání s tzv. Genickschussanlage nebyla ale používána rozhodně tak často a v takovém rozsahu.

Zbytky pecí ve "Stanici Z"

Osvobození a pochod smrti[editovat | editovat zdroj]

Poté, co dosáhla Rudá armáda řeku Odru, rozkázal velitel tábora na počátku února 1945 začít s přípravami evakuace tábora. V souvislosti s tím bylo usmrceno mnoho vězňů, již nebyli schopni připravovaného pochodu a již by mohli být potenciálně nebezpeční, mezi něž spadali např. britští a sovětští důstojníci. 21. dubna 1945 opustilo zhruba 25 000 vězňů tábor a dalších 8 000 blízké letecké továrny Heinkel a vydalo se po skupinách na tzv. pochod smrti směrem na severozápad, kde byli na přelomu dubna a května postupně osvobozováni americkou a sovětskou armádou. Sovětská a polská armáda osvobodily Sachsenhausen 22.-23. dubna a nalezly v něm okolo 3 000 vězňů neschopných pochodu, jež nestihli příslušníci SS zlikvidovat. Zhruba 300 z nich ale později zemřelo na následky dlouhodobého trýznění. Táborem v Sachsenhausenu a jeho vedlejšími tábory prošlo mezi lety 1936-1945 až na 200 000 lidí a minimálně 20 000 v nich nalezlo smrt. Mnoho dokumentů ale SS zlikvidovala, takže není vyloučeno, že může být konečné číslo vyšší.

Známí vězni[editovat | editovat zdroj]

V táboře byla vězněna řada prominentních vězňů, např. bývalý rakouský ministerský předseda Kurt von Schuschnigg, zajatý Stalinův syn Jakov Džugašvili nebo Georg Elser, který se v listopadu 1939 neúspěšně pokusil za pomoci časované bomby zabít Adolfa Hitlera.

Mezi známé Čechy v řadách vězňů patřil např. malíř a spisovatel Josef Čapek, který zde strávil necelé tři roky, nebo pozdější komunistický prezident Antonín Zápotocký, jenž zde byl vězněn pět let.