Koncentrační tábor

Koncentrační tábor, v češtině hovorově také koncentrák nebo lágr (z něm. Lager = tábor), je místo sloužící k hromadné internaci nebo věznění lidí, kteří sem jsou umísťováni i bez řádného soudu nebo jiného právního důvodu. Označení koncentrační tábor bylo nejdříve používáno ve smyslu internačních táborů pro civilní obyvatelstvo v 19. století (např. v USA pro indiány, v jižní Africe v průběhu druhé búrské války). Později byly jako „koncentrační“ označeny tábory, v nichž německý nacistický režim zadržoval, vykořisťoval, mučil a zabíjel své skutečné či údajné nepřátele. Poté co byly nacistické koncentrační tábory v roce 1945 osvobozeny a byla odhalena jejich role v nacistické genocidě, stalo se označení koncentrační tábor synonymem nejhrubšího porušování lidských práv a postupně se přestalo používat jako oficiální označení existujících internačních táborů. Různá vězeňská a internační zařízení však jsou právě proto často popisována jako koncentrační tábory lidmi, kteří kritizují jejich existenci a způsob činnosti.

Počátky[editovat | editovat zdroj]

Termín koncentrační tábor byl pro internační tábor poprvé použit v roce 1896, kdy nechal španělský generál Valeriano Weyler y Nicolau „koncentrovat“ (tedy soustředit) kubánské obyvatelstvo do speciálních táborů.

Koncentrační tábory budovala i britská armáda během druhé búrské války v letech 1899–1902 v Jižní Africe (30 až 40 tisíc obětí).

Armáda USA jich poprvé systematicky užila ve filipínsko-americké válce v letech 1899-1902 k internaci i civilního obyvatelstva (celkem za války zahynulo asi 200 000-1,4 milionu filipínských civilistů).^[1][2][3]

Německá armáda v letech 1904–1909 v Jihozápadní Africe (Namibie) – Gobabis, Lüderitz, Shark Island, Swakopmund, Windhoek (60 až 70 tisíc obětí).

Nacistické Německo[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Holokaust a Vyhlazovací tábory nacistického Německa.

Mrtvoly - koncentrační tábor Buchenwald

Mezi lety 1933–1945 založili nacisté kolem 20 000 různých táborů, kde věznili milióny obětí.^[4] Tábory byly používány pro řadu účelů: byly to pracovní tábory, tranzitní (průchozí) tábory, kde lidé pouze čekali na další transport, a také tábory vyhlazovací určené výhradně pro hromadné vraždění.

Pouhé dva měsíce vlády stačily Hitlerově NSDAP k zřízení prvního koncentračního tábora v Dachau (22. března 1933). V prvních letech nacistické vlády byly koncentrační tábory určeny především pro politické odpůrce režimu (v rétorice NSDAP „nepřátele státu“), zejména komunisty a sociální demokraty, ale také pro homosexuály, Romy, Svědky Jehovovy (a další „asociální živly“), mezi vězněnými bylo samozřejmě nemalé procento Židů.^[5]

Od roku 1935, kdy byla uzákoněna rasová a biologická méněcennost „neárijského“ obyvatelstva Německa (Norimberské zákony), byli do koncentračních táborů posíláni také Židé.

Po anexi Rakouska v dubnu 1938 bylo mnoho německých a rakouských Židů deportováno do Dachau, Buchenwaldu a Sachsenhausenu. Masové zatýkání Židů probíhalo také po Křišťálové noci (96 Židů bylo zavražděno během ní, asi 30 000 posláno do koncentračních táborů)^[6] v listopadu 1938.

Hlavní nacistické koncentrační a vyhlazovací tábory

Po rozpoutání 2. světové války v září 1939 počet koncentračních (pracovních) táborů a jejich poboček rychle rostl. Statisíce občanů okupovaných zemí tu umíraly vyčerpáním, hladem či týráním (v některých byly na vězních prováděny pseudolékařské pokusy). Od roku 1941 bylo nutné zvýšit počet táborů pro válečné zajatce. Některé tábory byly postaveny v již existujících táborových komplexech v Polsku (např. Osvětim). Tisíce sovětských zajatců byly např. zastřeleny či zaplynovány v nově založeném táboře v Lublinu, později známém pod jménem Majdanek.

Židé (a Romové) z okupovaných zemí byly nejprve deportováni do shromažďovacích a průchozích táborů – ghett (např. Varšava, Lodž ad. v Polsku, Westerbork v Nizozemí, Drancy ve Francii, Terezín v Protektorátu Čechy a Morava). Ghetta byla „přestupními stanicemi“ na cestě do „stanic konečných“ – vyhlazovacích táborů (či „táborů smrti“) na území Polska. Vyhlazovací tábory měly zefektivnit masové vyhlazování židovského obyvatelstva (viz holokaust).

Prvním vyhlazovacím táborem bylo Chelmno (něm. Kulmhof), založeno v prosinci 1941, oběti zde byly vražděny v pojízdných nákladních autech (tzv. dušegubkách).^[7] Další vyhlazovací tábory vznikly v r. 1942 v Belžci, Sobiboru, Treblince a Březince (=něm. Birkenau – pobočný tábor v táborovém komplexu Osvětim). Vězni byli vražděni v plynových komorách a těla spalována v krematoriích. V Březince v době nejintenzivnějších deportací bylo denně plynováno až 8 000 osob.^[8][9]

V různých druzích nacistických táborů, pod správou SS^[10], byly vězněny a zavražděny milióny lidí.

Přenesené označení[editovat | editovat zdroj]

Gulag

I po druhé světové válce jako „koncentrační tábory“ označovali a označují jejich kritici i další zařízení, určená pro internaci či věznění lidí, v nichž podle jejich názoru dochází k závažnému porušování lidských práv, třebaže tato zařízení oficiálně nesou jiný název. Například to byly či jsou:

• Pracovní tábory SSSR, Gulag – (rusky: ГУЛАГ, Главное Управление Исправительно-Трудовых Лагерей), budované na základě carských pracovních táborů za Lenina a dále rozšířené za Stalina.
• Ruské Filtrační tábory v Čečensku během tamních válek, v nichž byli zadržovaní a často brutálně týráni potenciální nepřátelé Ruska, tedy čečenští muži a chlapci.^[11]

• Internační tábory pro příslušníky „nepřátelských“ národností na území Spojenců za druhé světové války, zejména USA, kde fungovaly např. internační tábory pro osoby japonského původu. Některé z nich se jako koncentrační tábory označovaly oficiálně.
• Vojenská věznice na námořní základně USA v Guantánamu na Kubě,^[12][13][14] zřízená v roce 2002 v rámci války proti terorismu, zadržující osoby, podezřívané z účasti na mezinárodním terorismu či ze spolupráce s hnutím Taliban.
• Tábory zřizované vojenskými diktaturami (v Řecku 1948–1967, v Chile 1973–1989 a jinde).
• Zajatecké a internační tábory zřizované v průběhu občanské války v Jugoslávii válčícími stranami.^[zdroj?]
• „Převýchovné“ tábory a věznice pro politické vězně v komunistických zemích. Dosud je ve velkém měřítku provozuje Severní Korea a Čínská lidová republika.^[zdroj?]

České země[editovat | editovat zdroj]

Za druhé světové války[editovat | editovat zdroj]

Koncentrační tábory a jejich pobočky, jak německy, tak česky vedené: Bílá Voda, Bílý Kostel, Božičany, Brněnec, Bruntál, Bukovany, Bystřice u Benešova, Dětřichov u Moravské Třebové, Hanušovice, Hodonínek u Kunštátu, Holýšov, Hradištko, Chrastava, Jezeří-Albrechtice, Jiřetín pod Jedlovou, Kamenický Šenov, Korunní, Kraslice, Křepenice, Lešany, Lety u Písku, Litoměřice, Lovosice, Mirošov, Most, Nové Město pod Smrkem, Nová Role, Olbramovice, Ostrov nad Ohří, Poříčí u Trutnova, Prameny Vltavy, Rabštejn, Richard u Litoměřic, Rtyně nad Bílinou, Rychnov, Skrochovice, Svatava, Teplice, Terezín, Vrchotovy Janovice

Tábory pro Němce[editovat | editovat zdroj]

Internační tábory pro Němce byly vytvářeny bezprostředně po druhé světové válce jednak pro německé vojáky, jednak pro Sudetské Němce obecně. Některé z nich vznikly prostou výměnou vězněných v bývalých německých koncentračních táborech (např. v Terezíně nebo v Hodoníně u Kunštátu). Některé z nich se v zacházení s vězněnými mohly poměřovat i se svými nacistickými předchůdci.^[15]

Komunistické tábory[editovat | editovat zdroj]

Věž smrti - bývalá třídička uranové rudy (Jáchymov)

V 50. letech 20. století komunistický režim v Československu své odpůrce trestal mimo jiné v táborech zřízených při těžbě uranové rudy; šlo o tzv. tábory nucené práce (TNP) a nápravně pracovní tábory (NPT) zřizované v oblastech Horní Slavkov, Jáchymov a Příbram. Dále existovaly tzv. soustřeďovací kláštery, v nichž bylo v roce 1950 bez jakéhokoliv zákonného podkladu postupně vězněno přes 2300 kněží a řeholníků a asi 8000 řeholnic^[16] nebo vojenské „Pomocné technické prapory“ (PTP) a věznice.